NHRA Gainsville - I párek se otočil

Když jsem v si v zimě připravoval program na březnovou cestu do USA a googloval jsem, jaké automobilové akce budou probíhat, možností jsem našel celkem dost. Floridské jarní počasí je ideální, není ještě moc teplo a pořadatelé toho využívají . Nascar v Daytoně jsem nestihl o 2 týdny, Concour d`Elegance mě přijde moc usedlá a aukce Barret-Jackson termínově také nevyšly. Úplnou náhodou jsme si všimnul, že v Gainsville se každoročně koná jeden z prvních podniků v závodech na čtvrtmíli. Podíval jsme se na webu na schedule  a měl jsme vybráno – NHRA  ACDelco Gaternationals!

Hned na začátku musím napsat, že tento článek nebude o výsledcích – závodníky ani jednotlivé týmy neznám a kdo zvítězil mi bylo celkem lhostejné. Spíš bych chtěl přiblížit atmosféru tohoto typu závodu, který v Evropě není vůbec obvyklý a který možná na první pohled vypadá nudně. Ale jak zdání klame!

Sraz jsme měli  v sobotu ráno s kamarádem a jeho kamarády na parkovišti u Walmartu v  Jacksonville Beach. Všichni měli obrovské trucky a byl jsme překvapený, jak se spořádaně nasoukali do jednoho auta a nejeli každý vlastním. Bylo trochu pod mrakem, ale 17 stupňů mi přislo optimální. Nejeli jsme po interstate, ale po místních komunikacích a bylo celkem hezké sledovat, jak směrem do vnitrozemí floridy začánají ubývat hezké velké domy a nahrazují je trailery. Po hodině a půl cesty začal provoz houstnout a objevují  se hlučná camara, corvetty a chevelle se zavodními pruhy a pořádnými hoodscoopy. Kolona už téměř stála a bylo jasné, že Gainsville Raceway je blízko. Nevím, jak jsem přišel na to, že to bude  lokální závod s nízkou návštěvností. Později jsem se dozvěděl, že na čtvrtmíli ten den dorazilo téměř padesát tisíc lidí. Parkoviště byly přeplněné a ani bezchybná organizace nezabránili tomu, že jsme nakonec čekali v koloně až do 11 hodin.

Konečně stojíme, loupu moje oblíbené rednekovské pivko Natural a jsem ve své živlu. Závod už probíhá, což bylo ostatně slyšet asi 10 mil před závodištěm. Míjíme odstavené dragstery, upravené Novy a Mustangy. Lístek do standartní zóny stojí  55 dolarů, platíme a vcházíme do areálu. Hned na začátku mají prostor profesionální týmy a na vybavení a promo akcích je vidět, že s nedostatkem pěněz problém nemají. Desítky stánků s hamburgry, pizzou, hotdogy, spousty reklamních akcí a silikonových blondýnek a davy. Za chvíli už jsme na tribuně a sledujeme právě probíhající kategorii Sportsmen. Auta jsou hodně rychlá, dosahované časy jsou okolo 7,5 sekund s cílovou rychlostí okolo  190 mil za hodinu.

Bavíme se spolu česky a jeden z diváků za námi se ptá, odkud jsme. Odpovídáme a následuje tradiční otázka, jestli je to nekdě poblíž Ruska (na druhou stranu, já taky nevím kde je Wyoming). Po objasnění polohy  se z pána vyklubá nadšenec, který ví o NHRA téměř vše, takže máme závody i s komentářem. Ješte teď si vzpomínám, jak se ptá, jestli mám špunty do uší, že až začne nejrychlejší kategorie TopFuel, tak je budu potřebovat. Trochu jsem se zasmál pod vousy a v duchu jsem si řekl, že nemusí mít přehnané obavy o můj sluch.

Sportsman kategorie skončila, během motorek jsme si odskočili na hotdoga posázeného cibulí a okurkou a hranolky, pěkně zalité kečupem Heinz. Kdybych tušil, co bude následovat, dal bych si párek později. Vracíme se zpátky a na start se začínají navážet první dragstery Top Fuel. Jak jsem se dozvěděl od pana všeználka, výkon motorů dosahuje 8000 koní a jako palivo se používají speciální směsi nitra. První z aut (nevím zda je to ten správný výraz pro to monstrum) startuje motor a mě málem vypadla kola z ruky. Stojíme asi 30 metrů od startu a dragster běží na volnoběh.  Pochopil jsem, že bez špuntů to nepůjde. I pán si toho všimnul a ochotně mi nabízí jeho záložní, lehce použité. Asi to není moc hygienické, ale pořád lepší jak prasklé bubínky a trvalá neschopnost.

To co následovalo potom, se těžko na papír dá zachytit a ani z televizního záznamu to není vidět. Kdo to nezažil, tak si to bude asi težko představovat. Po odmávnutí startu následuje ohromný rachot, tribuny se zavlní tlakovým rázem, žaludek se vám třikrát otočí (i s párkem), bubínky vibrují i přes špunty , všude vane podivný smrad ze spáleného nitra a teplota vzduchu se nárazově zvýší asi o 20 stupňů. Pak jen rychle otočíte hlavou a auto už je na konci s časem 4,6 sekundy a rychlostí přes 540 kilometrů v hodině. Něco tak brutálního jsem ještě neviděl. To auto skutečně odletí závratnou rychlostí. Po tomto zážitku vám přijde všechno ostatní  směšné a pomalé a pokaždé když teď uvidím české závody ve čtvrmíli a mlaďáky jak trápí svoje GTIíčko a tváří se při tom jak hrdinové, posadil bych je  do této bestie, dal jim plíny a čekal, jak je budou v bezvědomí vytahovat na konci dráhy. Top Fuel je skutečně o ničem jiném. Při pohledu na ty auta a jejich raketové zrychlení a rychlost si uvědomíte, jak nebezpečná diciplína to je a cítíte respekt a strach. Pokud pilot udělá chybu, má pár setin sekundy na reakci, ale i to může být málo. Jak jsem se také dozvěděl od všeználka, pilot zažívá při jízdě takové přetížení, že se není schopný nadechnout, takže trasu proletí se zadrženým dechem. Zkuste si to přestavit – každých 100 km za necelou sekundu.

Motory i komplet celá technika auta je vystavena extrémnímu zatížení, což bylo evidentní i v počtu topfuelů, které dojeli do cíle s funkčním motorem. Z asi 30 aut této kategorie jich přes 50 procent odpadlo, některé dokonce začli hořet ještě na startu.  Za celou sobotu se stala jediná havárie a to když jeden automobil kategie funny cars (což je také topfuel, ale s civilnější karoserií) zhruba ve 400 kilometrové rychlosti dostal smyk, narazil do svoditel, odrazil se na druhou stranu a dopotácel se asi 500 metrů za cílovou pásku. Během minuty nastoupili hasiči i záchranka, ale řidič vystoupil a odešel po svých. Čtvrtmíloví kluci jsou prostě trénovaní ve všech směrech.  Starty se odpoledne opakovaly ještě jednou, tak jsem si ještě zážitek zmultiplikoval tím, že jsem šel dolů k zátarasům, které byli asi 7 metrů od dráhy a masochisticky si vychutnal tlakovou a teplotní vlnu z ještě větší blízkosti. Určitě to znáte z hollywoodských filmů – hrdina stojí a najednou odlétá pryč. Tak nějak jsme si připadal.

Závod skončil. Část  lidí se vydává domů, ale tisíce jich tu zůstávají do něděle na poslední den závodů.  Při zpáteční cestě k našemu autu procházíme kolem depa, které je oplocené a u vchodu stojí velký černoch a pouští pouze VIP a závodníky. Chvíli okukujeme jeho caprice z r. 1972 na 22 palcových kolech s výrazně zelenou barvou. Zřejmě mu náš zájem o jeho káru lichotí a poušťí nás do depa. Prohlížím si závoďáky a fotím několik posledních fotografií. Večer  jsme se na sebe podíval do zrcadla – vypadal jsem jako čert. Na obličeji zepředu a na oblečení jsem byl celý černý od prachu ze spálených gum. Zážitek to byl tedy monstrózní. Pokud budete mít cestu do USA a poblíž se pojedou NHRA, rozhodně neváhejte a běžte se na to podívat. Zatáčky američani neumějí, ale na čtvrtmílové rovince nemají konkurenci.

Publikováno v časopisu Chrom a Plameny.