Daytona 500 na vlastní kůži
Ano, sebekriticky musím uznat, že jsem byl celý rok hodný. Pil jsem jen o víkendu, chodil domů včas, na jiné ženy jsem se téměř nepodíval, nosil květiny, zval na romantické večeře. A tak jsem si to zasloužil. Zasloužil jsem si dárek, který by měl dostat alespoň jednou každý chlap od své partnerky.
Delší dobu jsem sledoval podivné dění okolo mě a věděl jsem, že Veronika něco připravuje. Pořád se s někým radila a házela podivné úsměvy. Jednou jsem se zvědavě zeptal a odpověděla, že už je to objednané, ale že je to hrozně veliké a musí se pro to jet truckem a že se to musí schovat v práci, abych to nenašel. Fantazie pracovala a protože už vím, že Béra se mě vždycky trefí do vkusu při výběru dárku, tak mě napadali takové neskromné myšlenky (s ohledem na anoncovanou velikost): nový motor Hemi, modýlek na benzín v měřítku 1:6, sada nových ráfků , běhací pás (ano, v tu dobu jsem pracoval i na své fyzičče) ....No netrefil jsem se vůbec, blamáž byla dobře vymyšlená. Když jsem hledal pod stromečkem tu velkou krabici, tak nic. Tak jo, asi je v garáži a pak tam půjdeme až na konec, abych se měl na co těšit. Velká krabice nikde. Tak jsem začal rozbalovat ty ostatní dary až jsem se dopracoval k malé krabičce – figurce igráčka. Zasmál jsem se tomu, občas mi tak říká, hlavně tedy když mám v sobě 5 a víc piv. Odložil jsem igráčka a začal rozbalovat další. Veronika na mě hodila významný pohled –podíval jsem se tedy ještě jednou do malé krabičky a našel TO. Musím říct, že to jsem opravdu nečekal. Za ten rok naplacám tisíc nesmyslů, co bych si chtěl vyzkoušet nebo koupit. A ona vybrala to nejlepší. 8 okruhů v ostrém NASCARu na slavném Daytona Speedway.
Můj den D(river) byl naplanován na začátek ledna. Byl to jediný termín v tom období, kdy závodní škola legendy NASCARu - Richarda “Krále” Pettyho – zavítala do Daytony. Jinak cestují po celých státech po všech dalších okruzích. Můžete si vybrat jízdu jako spolujezdec nebo si sám zařídit auto na zaplacený počet okruhů. Začátek mého kurzu byl v 11 dopoledne - samotné jízdě předcházelo školení. Vše to začalo zodpovězením pár otázek: máte zkušenost s manuálním řazením? – ano. Účastnil jste se již někdy nějakých závodu? Trochu jsem zaváhal s odpovědí a přemýšlel, zda naše motokárové občasné dýchanky lze považovat za závodění. Asi ne. A pak už začalo školení. Ve skupině nás bylo osm. Každý dostal svoji kartičku, kterou měl u sebe a na které byly údaje o něm, kontakt na osobu v případě nějakého maléru, čas jízdy. Organizace školení byla perfektní. V tom jsou amíci bezkonkurenční -způsob prezentace, časové sladění, použité pomůcky a trenažéry. Naučili jsme se, jaké bezpečnostní prvky v autě jsou, co dělat, když přestane jet, jak a v kolika otáčkách řadit. A také, co zásadně nemáme dělat – burnouty při rozjezdu a v servisní zóně. Jízdu jedete v autě sám, bezpečnost je pojištěná tím, že máte před sebou auto se zkušeným jedcem, který vám ukazuje ideální stopu a samozřejmě i koriguje maximální rychlost. Když vidí, že stíháte a zvládáte, každé kolo zrychluje. Je to chytré.
Školení bylo za námi. Za necelou hodinku jdu na to. Beru si kombinézu, masku, helmu. Auta jsou připravená. Trubkový rám, masivní motor, laminátová karoserie, široké slicky. Z naší skupinky jdu předposlední a tak sleduju, jak to jde ostatním. Každému druhému auto na rozjezdu chcíplo. Ostrá vačka a nevyrovnaný volnoběh dělá nezkušeným potíže. Musím se na to zaměřit, to by byla ostuda, aby mě to taky chcíplo. A je to tady. Protáhnout se do kokpitu s helmou skrz malé okénko s trubkovou výztuží není úplně jednoduché, musíte nohama napřed. Krční výztuha, připnutí 4bodových pásů, přicvaknutí volantu, ošahání řazení. Chvili čekám na svého navigátora – právě se řadí přede mě. A je to tady. Jeden čudlík zapalování, druhý pumpa, startovací buton a ... Auto se rozklepe a už není slyšet vlastní slova. Řekl jsem tedy jen jedno, začínalo na k... Auta mají podle informací 600 koní. Šlapu na spojku, dávam jedničku, okolo 3 tisíc otáček, tak to snad nechcípne. A jedu. 7 tisíc, za 2, 7 tisíc, za 3, jsem na oválu, 7 tisíc, čtyřka. Na oválu se už neřadí. Hned první klopenka mě překpapila, 30procentní náklon a rychlost mě vmáčkla do sedačky takovým způsobem, že jsem málem omdlel. To slovo na k jsem zopakoval. A pak ještě asi pětkrát. Můžu s jistotou říct, že nemít před sebou navigátora, tak optimalní stopu hledám ješte dnes. Nájezdy do klopenek jsou zrádné a výjezdy také – pěkně to vynáší. Navíc povrch okruhu v Daytoně je až neuvěřitelně vlnitý a hrubý a motokárový podvozek vám to dává vědět. Ale jsem šikula a ve třetím kole už jsem cítil jistotu (sice asi neopodstatněnou, ale věřím si) a začal najíždět na navigátora, aby pochopil, ať zrychlí. To byla další z věcí, co jsme neměli, minimální odstup byl 2 auta a tak začal signalizovat, ať zpomalím. Uklidnil jsem svoje závodnické sklony a kroužil dál. Několikrát jsem předjížděl pomalejší více nešikovné kolegy. V té rychlosti a hlavně v té klopence to není tak jednoduché, trefit se mezi auto a svodidla. A pak to přislo – byl konec. Uteklo to až moc rychle. Nejlepší kolo jsem jel s průměrem 243 km/h. Celou jízdu mám natočenou i na kameře, co byla umístěná v kokpitu. Adrenalin se mi vyplavoval asi dvě hodiny, takže až doma po prohlédnutí videa jsem zaregistroval, že moje odpověď na otázku - jaké to bylo - hned po dojezdu zněla: “ that was short“ Je to tak, co vás baví, rychle utíká. A tak musím letos sekat ještě vetší dobrotu, v nabídce mají i programy pro pokročilé na 50 okruhů . Průběžně se stimuluju - jako suvenýr jsem si koupil oježděný slick ze “svého” auta, vystavil v práci a při pohledu na něj vždy běžím koupit nějaký dárek Veronice.
Co říct na závěr? Pijte jen o víkendu, choďte domů včas, na jiné ženy se nedívejte, noste květinky a zvěte na romantické večeře a možná se i vy dočkáte. A já budu referovat, zda jsem byl tak hodný i letos a zajedu si s Králem Pettym dalším 50 kol.
Publikováno v časopisu Chrom a Plameny.